4.den - úterý 1.9.2009
Vstáváme dnes velmi časně a ještě za hluboké tmy, moc dobře se nespalo, neboť i teď v pět ráno je 27 stupňů a poměrně drsná vlhkost vzduchu. V šest hodin odrážíme z kempu a přejíždíme asi půlhodinku do Algecirasu, odkud míříme v osm hodin trajektem do španělské výspy na černém kontinentu, města Ceuta. Trajekt je to relativně maličký a cesta mu trvá slabou hodinku. Vylodění je rychlé a bezproblémové, stále jsme totiž na španělském území, a tak už po čtvrt na deset sedíme opět v busu a po doplnění nádrže bezcelní naftou u jedné z místních benzinek pokračujeme na marockou hranici. Motor zhasíná a začíná souboj s marockým úředním šimlem. Prvním krokem je zdravotní prohlídka, spočívající ve změření teploty. Prý opatření proti šíření prasečí chřipky, každopádně zajímavá taškařice při které máme nakázáno tvářit se smrtelně vážně :-). Poté jsou nám vybrány pasy a asi za půl hodinky vráceny. Každý jsme o dvě razítka bohatší. Po čtvrthodince čekání přichází další ze zdánlivě nekonečné řady marockých ochránců státní hranice, který kontroluje zda jeho kolega dal razítka do pasu skutečně všem a správně. Ať žije umělá zaměstnanost. V jedenáct hodin jsme uznání způsobilými k vjezdu do marockého království. Posouváme hodinky o dvě hodiny zpátky a pokračujeme do prvního marockého městečka. Měníme 400 euro za což dostáváme 4430 marockých dirhamů. Před autobusem kupujeme čerstvý ještě teplý chleba do kterého se i přes probíhající ramadán ihned s chutí zakousneme. Byl to asi nejlepší chleba v celém Maroku, hlavně asi proto že byl čerstvý a teplý. Obecně se dá říct, že místní chléb se s druhým dnem své existence mění v sotva poživatelnou drť prazvlášní chuti, ale to teprve zjistíme :-) Jakmile mají všichni vyměněny peníze a nakoupen chleba pokračujeme sympatickou hornatou krajinou na jihozápad, dnes máme v plánu dojet do Asilahu. Před polednem zastavujeme na hodinku v jedné z marockých vesniček, odpadové hospodářství tu nějak neřeší a tak vlastně celá vesnice stojí na jedné velké skládce. Procházíme se chvilku po tomto nepříliš vábném, ale autentickém místě, dáváme první přeslazený a horký marocký čajík, který přes své údajné osvěžující účinky mě v tomhle horku spíš dorazil.
první marocká vesnice
Pak již pokračujeme bez zastávky až do Asilahu, kam přijíždíme asi hodinu po poledni. Údajně se zde nesmí stavět stany, takže ubytování dnes budeme v jednoduchých čtyřlůžkových bungalovech. Venku je dost horko a Atlantik nadohled, takže nač otálet, jdeme se osvěžit do překvapivě docela teplého oceánu. Houpáním na vlnách trávíme valnou část odpoledne a v pět pak vyrážíme do centra Asilahu. Abychom lépe mezi místní zapadli, kupujeme hromadně djalaby, tedy tradiční marocký šat, ponejvíce noční košili připomnínající, tedy alespoň v pánském provedení. Poté se touláme uličkami přijemné mediny v Asilahu.
Asilah
Pomalu se stmívá a ulice se rázem téměř vylidňují, všichni místní spěchají domů, aby si po celodením půstu užili ramadánovou večeři. I když těžko říct jak je to s tím postěním horké. Údajně je půst striktně dodržován pouze asi 2% populace. Pravda ovšem je, že na veřejnosti si dávají velký pozor. Na osmou hodinu máme domluvenou společnou večeři v jedné z místních restaurací. Přicházíme tam asi o čtvrt hodinky dřív, objednáváme čajík a čekáme. Po půlhodině čekání na čaj si objednáváme ještě něco na zub, konkrétně místní polévku hariru a kuřecí tajine. Opět se oddáváme čekání. Snad géniové zodiakální, snad osmapadesátá vyšší inteligence, spikli se proti nám. Snad se kuchař zmýlili v planetární klasifikaci, pokládaje drchničku za rostlinu Saturnovu. Každopádně čaj se mu v dostatečném množství uvařit nepodařilo. Na nás se však přece jen asi po hodince dostalo, někteří později příchozí se však nedočkali za celý večer. Poté co se zaměstnanci restaurace po svém vypořádali s čajem, začali se věnovat přpravě našich pokrmů. Trvalo to jen o něco málo déle než čaj, což lze rozhodně považovat za úspěch. Harira nás po pravdě moc nezaujala (později jsme ochutnali daleko lepší), naopak mě trošku vyděsilo to co jsme z ní vylovil. Bylo to rozhodně živočišného původu, ovšem o bližší průzkum jsem raději neměl zájem. Nakonec nám donesli i kuřecí Tajine. Ten byl chuťově výborný, jen to kuře aby tam člověk pohledal. Nu což, křídlo je přece taky kuře ne ? Tak jsme zaplatili a s heslem "Jez do polosyta, pij do polopita" jsme vyrazili zpět do kempu. Bylo něco mezi jedenáctou a půlnocí a snad celé město bylo na nohách a v ulicích. Byl to dlouhý den plný zážitků po kterém nebyl problém rychle usnout.
PŘEDCHOZÍ DEN - PONDĚLÍ 31.8.2009 | NÁSLEDUJÍCÍ DEN - STŘEDA 2.9.2009