17.den - pondělí 14.9.2009
Deset minut před pátou ranní vylézám ze spacáku, beru foťák a vyzážím na východ slunce. Večerní hvězdné nebe je již minulostí, neboť vše kolem nyní osvětluje měsíc. Vyrážím vstříc poušti a sluníčku schovávajícímu se prozatím za východním obzorem. Dávno než mě začnou hřát jeho první ranní paprky začíná všude kolem velké divadlo. Poušť postupně mění barvu z temně červené až do zářivě oranžové pod prvními dotyky slunce. A ten božšký klid. Jen v dáli sem tam zahlédnu siluetu člověka, který si naplno rozhodl užít dnešní rozbřesk. Žádní otravní prodejci, jen já, slunce a písek. Magické okamžiky. Cestou zpět do kempu pak na jedné z dun potkávám nefalšovanou pouštní žábu, kdo by byl čekal obojživelníka na poušti, po posledních deštích se jí tu ale asi velmi líbí, vyhřívá se na sluníčku a ochotně pózuje před mým objektivem.
východ slunce na dunách
Takhle velmi sympaticky se tady loučím s písečnými dunami Erg Chebbi a vlastně s celou Saharou. V osm hodin odjížíme do Erfoudu. Tady máme mít v deset sraz s menší částí výpravy, která vyrazila na dvoudenní výlet do pouště. Bohužel po včerejších odpoledních a večerních bouřkách je velká část pouště pod vodou a rozvodněné řeky, ve kterých byste normálně v téhle roční době kapku vody nenašli, přerušili i některé silnice. Výprava našich spolucestujících se nyní nemůže do Erfoudu dostat, čekají u jednoho z brodů než voda opadne. Odjezd je tedy posunut na jedenáctou, s tím že pak už určitě pojedeme a případně na ně počkáme někde dále po cestě. No už aby, protože dvě hodiny, které už tvrdneme v Erfoudu jsou opravdu pramálo zábavné a zajímavé. V jedenáct jsme připraveni k odjezdu, ovšem k našemu překvapení nám Patrik sděluje že čekáme dál, což ve mě vyvolává poněkud prudčejší reakci. Chápu, že je třeba počkat na zbytek autobusu, ale nechápu, a nejen já, proč musíme čekat zrovna tu. Nakonec přece jen kolem čtvrt na dvanáct odjíždíme z Erfoudu a za další půlhodinku jsme úplně v jiném světě, nad údolím řeky Zíz.
údolí řeky Zíz
Tady by se dalo klidně čekat na ostatní dvě hodiny a stále by bylo na co koukat, ovšem poměrně nepochopitelně pokračujeme po slabé půlhodince dále, ačkoliv jak se později dozvídáme žádal Oroň telefonicky Patrika abychom právě zde na ně počkali a pochybuju, že by někdo z nás proti tomuto něco namítal. Holt komunikace mezi průvodci nám nějak vázne, řekl bych výrazně na Patrikově straně. Pokračujeme tedy dále směrem na sever, ale po půlhodině jízdy se naráz otáčíme a vracíme se stejnou cestou zpět do Er Rachidie, tam asi půl hodiny čekáme a nakonec se šťastně shledáváme s poměrně nasranou druhou částí zájezdu. Již v kompletní sestavě vyrážíme severním směrem, čeká nás dnes ještě dlouhá cesta. Po půl druhé děláme krátkou přestávku u tunelu legionářů.
tunel legionářů
A svištímě dále. Před šestou jsme v průsmyku Col du Zad, pěkně se mračí a je tu dost drsná zima, jen nějakých šest stupňů.
Col du Zad
Asi další hodinka cesty, během níž se přežene bouře a jsme v cedrovém lese nad Azrou. Tady zde jsme se měli kouknout na makaky, ale díky dopolední komplikaci je již tma jako v žoku, takže opičky si musíme nechat na příště. Právě zde nás dohnal Oroň, který nás celou cestu pronásleduje s Hamuem v autě. Již v kompletní sestavě sjíždíme dolů do Azrou a vydáváme se na téměř dvouhodinovou prohlídku tohoto sympatického horského městečka. V jedné z místních hospůdek jsme moc dobře povečeřeli a po půl deváté se vydáváme na poslední část naší dnešní pouti, asi dvouhodinový přesun do Fesu. Po desáté večerní jsme na místě, vítají nás hromy, blesky a tradiční průtrž mračen. Chvíli čekáme než přestane nejhorší slejvák, stavíme stan a jdeme si odpočinout po náročném dni.
PŘEDCHOZÍ DEN - NEDĚLE 13.9.2009 | NÁSLEDUJÍCÍ DEN - ÚTERÝ 15.9.2009